České duo DVA tvoří Jan Kratochvíl (*1976) a Barbora Ungerová (*1981). Vznik kapely se datuje do roku 2006, kdy vzešli z Divadla DNO, ve kterém oba členové dříve působili. První studiové album *Fonók* ve stylu folklóru neexistujících národů vyšlo v roce 2008 a zajistilo kapele pevné místo nejen na české hudební scéně. Za navazující album *HU* (2010) –⁠ pop z neexistujících rádií, získali ocenění Anděl v kategorii alternativní hudba. Jejich poslední studiová deska nese název *Nipomo* (2014). Kapela zpívá texty ve vlastním nonexist jazyku, připomínajícím skandinávské a pobaltské jazyky. V nejaktivnějších letech 2008 až⁠ 2015 kapela koncertovala po celém světě, kromě celé Evropy procestovala několikrát USA a Ukrajinu a absolvovala také měsíční turné po Austrálii a Novém Zélandu. V posledních letech se duo intenzivně věnuje hudbě a zvukovému zpracování počítačových her. S herním studiem Amanita Design spolupracovali na hře *Botanicula* (2012), za hudbu k této hře získali „herního oscara“ Excellence in Audio Award IGF v San Franciscu. S Amanitou Design dále pracovali na hrách *Chuchel* (2018) a *Happy Game* (2021). Podíleli se také na hudbě pro úspěšné herní studio Charles games. Hry *Attentat 1942* (2017), *Svoboda 1945:Liberation* (2021) a *Train to Sachsenhausen* (2022) získaly řadu ocenění. V roce 2022 se kapela vrátila na pódia po 5leté koncertní pauze a na podzim roku 2024 vydává album *Piri Piri*.

Markéta Foukalová je česká zpěvačka, skladatelka, textařka a hlasová pedagožka, která aktivně vystupuje od svých třinácti let. Jako sedmnáctiletá vyhrála pěveckou soutěž Zlíntalet a začala spolupracovat s Evou Pilarovou. V minulosti zpívala a zároveň autorsky působila s trip-hopovými Gang Ala Basta, acid jazzovými Madfinger, s nimiž získala hlavní cenu v rámci soutěže mladých jazzových umělců na *Philips Jazz Festivalu*, a mnoha dalšími kapelami. Nejčastěji však Markéta vystupuje se svojí hlavní domovskou kapelou Lanugo, dále vede dětský pěvecký sbor Beznot, který spoluzaložila, a vyučuje na Konzervatoři Jaroslava Deyla a New York University.

Vladivojna La Chia je autorka, zpěvačka, textařka, producentka a skladatelka filmové a divadelní hudby. Někteří posluchači ji vnímají spíše jako autorku křehkých milostných písní, jiní jako kabaretiérku se svými Vladibajkami a hrou na humra, další pak jako punkovou či dokonce metalovou divoženku. Vladivojna La Chia složila hudbu k filmu Jana Hřebejka *Nevinnost* (2011, nominace na Českého lva), *8 hlav šílenství* Marty Novákové (2017, nominace na Českého lva), seriál *Až po uši* (2014, HBO) a pro řadu dokumentů a divadelních představení. K roku 2024 její diskografie obsahuje 12 alb a 2 EP – v posledních letech vydala EP *Antihrdinky* a *Láska* (obojí 2023) a alba *Hrdinům naší doby* (2020), a *Tam v hluboké tmě tepe a září* (2021).

Rebekka Zarkava, rocková písničkářka připomínající PJ Harvey, zpívá ženským, pod kůži zalézajícím způsobem o smutku, vášni a lásce. Původem český bubeník Jura Doležal kouzlí jazz-rock-punkové rytmy. Jedinečný a neobvyklý souzvuk kytary, bicích a trubky dotváří famózní jazzový trumpetista Oskar Török.

Lucie Dlabolová je klavíristka, skladatelka a zpěvačka. Hraje písně vlastní i skladby svého táty – Jiřího Bulise, skladatele, básníka, autora filmové, divadelní, scénické i jazzové hudby. Luciin klavír a zpěv doprovází v jemných linkách kontrabas Petra Dlaboly a kytara Jana Páchy. Ve zvuku kapely Lucie Dlabolové můžeme cítit poetiku Zuzany Navarové či Báry Zmekové. Lucie také stojí za vydáním CD *Jiří Bulis Hommage* (společně s Martinem E. Kyšperským), na kterém uvedli cover verze písní Jiřího Bulise ztvárněné špičkou české alternativní scény (Zrní, Lenka Dusilová, Mucha, Hm…, Bratři Orffové, Květy a další). Jiné děti vyrostly na lidovkách, ona na Bulisovkách, ale taky na poslechu Cocteau Twins, Siouxise and the Banshees, Portishead, Psích vojáků, Dunaje, Ivy Bittové a dnes třeba Olafura Arnaldse nebo Amandy Palmer.

Projekt Tomáše Didunyka (texty, zpěv, rap, trombon) a Petra Schovánka (hudba, produkce, zpěv, rap, trombon). Taskent kombinuje poetický rap doprovázený dechovými nástroji a precizní taneční rytmikou. Jejich hudba slouží jako soundtrack k toulkám nočním městem a k reflexím vlastních myšlenek.

Pražští Abigail Ybarra propojují blues s rockem v alternativní směs hudby. Skupina pojmenovaná po ženě, která motá snímače v americké pobočce Fender Company, neopouští bluesové kořeny, jen je volně spojuje s rockovou nespoutaností, agresivitou a improvizací. Skupina fungující ve dvojici (kytara, bicí) zaujme diváky muzikantskými schopnostmi, které ale nejsou samoúčelné – jsou podřízeny výsledné energii a posluchačům. Pro ortodoxní fanoušky blues je tento přístup nejspíš úkrokem stranou, pro hudebně otevřené posluchače představují Abigail Ybarra strhující koncertní show.